„Kde můžou být?“ zaúpěla zoufale, až jí přeskočil hlas.

Její obličej se zbarvil do ruda, pot z ní doslova stříkal a halenka z jemné látky se přilepila na tělo.

Poskakovala po předsíni jako zmatená srna ve světlech reflektorů a potřetí kontrolovala ta nejméně reálná místa – škvírku pod komodou, kam by se vešla sotva mince… kapsy bundy, kterou na sobě neměla snad… no nejspíš od té doby, co z ní odstřihla cedulku z obchodu… nebo misku s granulemi pro psa.

Co kdyby tam náhodou zapadly, když mu ráno dosypávala krmení.

Mladý zlatý retrívr byl ostatně jediný, kdo měl z jejího počínání radost.

Vzrušeně poskakoval kolem. Tušil, že se děje něco zajímavého – nějaká nová hra, které sice nerozuměl, ale působilo to zábavně.

Ale ty zatracené klíče nikde.

A zrovna dnes. Dnes, když tolik pospíchala, aby dorazila včas do nové práce.

Rezignovaně si sedla na podlahu a do očí se jí draly slzy.

Snažila se vzpomenout, kdy je naposledy držela, ale nezabíralo to.

Štěně se po ní sápalo a nadšeně se snažilo olíznout její tvář.

Jemně ho odstrčila a zkontrolovala hodinky – už deset minut zpoždění.

Do pytle.

Zavřela oči, zhluboka se nadechla a znovu se pustila do hledání.

***

„Do hajzlu, kde jsou zase ty klíče,“ zavrčel a rozčileně praštil pěstí do gauče.

Zmačkaná plechovka od piva nadskočila a hlučně se odkutálela po podlaze. Vzduchem se rozvířila smítka prachu.

Hlasitě odfrkl a prohledal kapsy kalhot – narazil na pár drobných, jeden zmačkaný kapesník a krabičku cigaret.

Ale po klíčích ani památka.

Nervózně se rozhlédl po místnosti. Točila se mu hlava.

Sakra, tohle se muselo stát zrovna dneska.

Tento týden dorazil do práce pozdě už dvakrát. Šéf ho naprosto zřetelně varoval, že jestli se to bude opakovat, nemusí už chodit vůbec.

Podrážděně zkontroloval hodinky a zaklel.

Ruce se mu třásly, hlava třeštila, svaly tuhly.

Stiskl si bolavý kořen nosu. Oči ho šíleně pálily z nedostatku spánku. Nejraději by ještě zůstal v posteli, ale to si nemohl dovolit.

Tuhle práci fakt potřeboval.

Peníze z účtu mizely rychleji než cigaretový kouř a s platbou nájemného byl už týden pozadu.

Poslední dobou se kazilo, co se dalo.

Začínal mít pocit, že tu smůlu snad přitahuje.

Odevzdaně se svalil na gauč, když v tom ho něco bodlo do zadku.

„To si děláš srandu,“ vykřikl naštvaný sám na sebe.

Zašátral v zadní kapse kalhot a vytáhl klíče od auta. Jak je možné, že je doteď necítil?

Spěšně vyprázdnil poslední lok z plechovky na stole a rozběhl se ze dveří.

***

Znovu neklidně zkontrolovala čas – patnáct minut zpoždění.

A hrome.

Takový první dojem si rozhodně nepředstavovala.

Na tuhle práci se opravdu těšila – její vysněné místo, neskutečná příležitost, která se neopakuje. Stále nemohla uvěřit, že mezi tolika uchazeči vybrali zrovna ji.

Pečlivě vyžehlila luxusní halenku, kterou si koupila speciálně na první den v práci, nanesla perfektní líčení a přichystala si vše potřebné do kabelky… A teď jí podtrhnou nohy ty hloupé klíče?

Hrklo jí v hrudi – kabelka.

Plácla se do čela.

Vždyť si ty klíče hodila do kabelky, aby je ráno nemusela hledat.

Doprčic.

Jak na to mohla zapomenout? Jak je mohla přehlédnout?

V duchu si za to vynadala.

Poplácala psisko po hlavě, popadla kabelku s klíči, odemkla a spěšně vyběhla z domu.

***

Sešlápl pedál blíže k podlaze.

Pot se mu řinul po tváři, ruce se klepaly a každou chvíli kontroloval čas na mobilu.

Ještě nikdo nevolá, dobrý. Třeba si šéf nevšiml, že nedorazil.

Když se do práce zvládne dostat rychle, snad mu to projde.

Pár posledních zatáček, jedna křižovatka a všechno bude v pořádku.

Oranžová… Do hajzlu, na tohle fakt neměl čas… Červená… Ani náhodou. Tohle prostě musel stihnout.

Zprava se vyřítilo auto. Kde se tam sakra vzalo?

Vytřeštil oči a strhl volant ke straně.

Jeho auto přejelo pruh pro cyklisty, nadskočilo na obrubník a zastavilo na travnatém pásu.

Srdce mu divoce bušilo.

Tak tohle bylo o fous.

Zatracené zpoždění.

***

Dvacet minut zpoždění. Dvacet minut.

Příšerný první den.

Takovou smůlu snad může mít jenom ona.

Divoce točila šlapkami, až jí po tvářích stékaly čůrky potu.

Líčení se roztékalo, vlasy se cuchaly, halenka už byla úplně mokrá. Ale nevěnovala tomu pozornost.

V hlavě měla jediné – tikající hodiny, které se odmítaly zastavit a s každou vteřinou bylo její zpoždění hrozivější.

Najela do poslední zatáčky.

Už z dálky si všimla blikajících výstražných světel – policie.

Raději zpomalila a zbystřila.

Srdce se jí skoro zastavilo, když si všimla auta stojícího na trávě vedle cyklostezky.

Sesedla z kola a místo nehody raději opatrně obešla.

Zpozorovala muže sedícího na zemi s hlavou složenou v dlaních.

Po zádech jí přeběhl mráz.

***

Mezitím o pár ulic dál kdosi spokojeně pohlédl na hodiny.

„To bylo o fous,“ oddechl si a vyčerpaně se posadil na zem, až se kolem něho vzneslo několik peříček. „Ale že to tentokrát byla pořádná dřina,“ pokýval hlavou a začal si pročesávat propocená křídla.