Probudil jsem se – první den mého nového života.

Stálo to víc, než jsem si mohl dovolit. Aspoň myslím.

Většina to tak měla.

Buď jste byli bohatí a vyvolení – a proč byste pak vůbec tenhle balíček potřebovali – nebo jste byli ti druzí. A ti museli šetřit, shánět, sem tam něco za hranou, služba tady, protislužba tam…

Ale co na tom záleželo?

Pokud jste si mohli dovolit koupit si „nový život“, nic, co se stalo předtím, už neplatilo.

Svět se změnil.

Lidé si teď objednávají balíčky svých dokonalých životů.

„Život na přání.“

Jen si to představte.

Můžete být kýmkoli – slavní, bohatí, krásní… Můžete mít nádhernou partnerku, vysněný dům, práci snů…

Dostanete svou ideální existenci – nové tělo, identitu, vzpomínky, vztahy – vše pečlivě sestaveno umělou inteligencí podle vašeho profilu a nahráno jako vaše nové já. Zůstává jen vaše podstata, oholená až na kost.

Vše ostatní staré zmizí. Jen tak. Lusknutím prstů.

A vy žijete svůj sen.

Pokud si ho tedy můžete dovolit.

A tak jsem se dnes probudil i já.

První den mého nového života.

Trochu zvláštní pocit, ale… asi si zvyknu.

První probuzení je trochu zvláštní.

Všechno si musí sednout, synchronizovat se.

Máte vzpomínky na svůj nový život, víte, kdo jste, co jste dokázali, co máte rádi, ale zároveň jste to nikdy doopravdy nezažili.

Jen program.

A to staré?

Smazané. Jen matný otisk, nejasný stín na okraj vědomí.

Jako když se probudíte ze snu a marně si snažíte vybavit, o čem byl. A přitom už vnímáte novou realitu. Jasnější, naprogramovanou, dokonalou.

Jsem teď slavným hercem.

Páni, asi jsem to vždycky chtěl. No jasně. Jinak by to nebyla má vysněná realita, že jo.

Ale je to pecka.

Škoda, že nemůžete vidět, jak si žiju. Neskutečný.

Sláva, večírky, přátelé… Luxusní vila s výhledem na moře… Tenhle život musel stát balík.

Ale víte co? To už je teď jedno.

No jo.

Jenže když je něco až moc dokonalé, můžete si být jistí, že se to dříve či později pěkně podělá.

Aspoň já to tak mám. Na tuty.

Nebo… myslím, že jsem měl.

Je to takový mlhavý pocit.

Říkejte si tomu karma, osud nebo třeba podělaná kletba. Co na tom záleží…

Faktem je, že se to začalo sr*t docela slušně a ani to netrvalo moc dlouho.

Nejdříve se všechno zdálo super.

Večírky, dovolené, prostě luxus…

A ta moje žena? No do háje, tak to vám bylo sakra něco. Ani sám nevěřím, že jsem si něco tak bezchybného mohl vysnít.

Jenže pak se to pomalu začalo rozpadat.

Nejdříve to byl jen glitch – chyba v systému.

Nic neobvyklého. Stává se.

Prý.

Program potřebuje doladit. Aktualizace, běžná údržba…

Ale když jsem se jednoho rána zarazil uprostřed věty – doslova zamrzl uprostřed pohybu s kávou v ruce, jako by se moje tělo a mysl odpojily – začal jsem mít takovej ten pocit.

Znáte to – jako když na vás někdo zezadu kouká nebo jako když si nejste úplně jistí, jestli se vám to nezdálo.

A od té chvíle jsem si začal všímat dalších věcí…

Že ty vzpomínky na můj život nejsou tak pevné, jak by měly být… že jsou tam mezery… černé skvrny…

A někdy, když se fakt soustředím, jako bych zahlédl něco jiného… nebo… někoho…

Předtím.

Ale nejvíc mě děsí to ticho.

To, co přichází občas v noci, když se vše uklidní a já se náhle probudím bez dechu. A na malý zatraceně mrazivý okamžik vůbec nevím, kdo jsem.

Znáte ten pocit, když tušíte, že před sebou máte nějakou záhadu, rébus a musíte tomu přijít na kloub?

Stůj co stůj?

Prostě se zakousnete silou bojového psa a nepustíte, dokud neodkryjete celou pravdu?

Tak přesně tohle jsem byl já.

Říkali mu Joe, ale rozhodně to nebylo jeho pravé jméno.

No a co? Tady vlastně polovina lidí měla jiná jména.

Důležité bylo, že uměl hledat v trhlinách, ponořit se do systému a najít to, co už mělo být pryč.

Dříve by si možná říkal hacker, ale dneska to už bylo zakázané slovo.

Tak jsem Joa vyhledal.

Musel jsem.

Jenže to jsem do háje ještě netušil… Teď bych si za to nejradši nafackoval. Já věděl, že to nebude jen tak.

Tenhle balíček byl až moc perfektní.

Cítil jsem, že to nejspíš všechno stálo víc, než jsem si mohl dovolit.

Ale recyklované zboží? Sakra, to jsem se musel úplně zbláznit.

Abyste chápali, tohle zboží šlo sehnat jenom na černým trhu.

Pořád je to dost dobrý život. To zas jo. A za slušnou cenu… Mnohem lepší, než kdybyste si koupili nové zboží – nepoužité, vyrobené speciálně pro vás. Legálně. Jasně, že tohle legální nebylo. Ani trochu.

Recyklovaný život měl totiž jeden problém.

Takový malý zádrhel.

Nebyl váš.

Už někomu patřil. Předtím. Před vámi.

Ten starý majitel… systém měl všechno vymazat. Kompletní reset – paměť, identitu, emoce… ale občas se něco zachová. Zbytková data – digitální duch.

Začalo to drobnostmi.

Občas jsem řekl něco, co jsem rozhodně vyslovit nechtěl… známé místo, které jsem si neměl pamatovat… vtíravý nápad, který nebyl můj.

A pak ten hlas… tichý… někdy večer, těsně před usnutím.

„Tohle je můj život!“

Jako ozvěna v hlavě, ale ne moje myšlenka.

Joe se na mě podíval tím svým typickým pohledem – napůl lítost, napůl škodolibý úšklebek: „Tak to vypadá, kámo,“ řekl a nahodil ten svůj výraz: „že tě systém nevyčistil úplně. Buď máš smůlu, nebo to tam někdo nechal schválně.“

A v tu chvíli jsem si uvědomil ještě něco.

Ten život, co žiju, není jenom recyklovaný.

Možná… možná ho někdo chce zpátky.

Čím hlouběji jsem se nořil do bahna vlastní minulosti – chápejte, do všech těch střípků, co jsem v sobě teď měl – staré já, nové já a ten vetřelec, teda… vlastně tady jsem byl vetřelec já – tím

více jsem zjišťoval, jak jsem to do háje pokazil.

A ty noci, ty byly nejhorší.

Víte, během spánku zpracováváte data – rovnáte informace, mažete to nepodstatné a ukládáte důležité a zároveň dovolíte podvědomí, aby se dostalo na povrch.

V plné síle.

„Tohle je můj život… Neměl jsi právo… zloději… vrahu…“

A pak, jednou v noci, jsem ho uviděl a vzpomněl si na vše.

Jmenoval se Peter.

A měl dokonalý život.

Přesně takový, jaký jsem si přál a nikdy na něj nemohl mít. Záviděl jsem mu.

A co na tom bylo nejhorší?

Byl to můj přítel. Jeden z mála, které jsem ještě měl. Důvěřoval mi.

Do háje, byl jsem ale pěkný hajzl.

A tehdy mi to došlo. Ten balíček jsem nezískal jen tak. Nebyla to náhoda, nebyla to nabídka. Byla to krádež. Nechal jsem si jeho život přivlastnit jako svůj.

Vše, co měl – lásku, slávu, úspěch… všechno, co jsem si nikdy nedokázal sám vydřít.

Prostě jsem si to vzal.

Jasně.

Na nový čistý program bych nikdy neměl peníze. Taková nula jsem byl.

Možná jsem to v tu chvíli omlouval. Říkal si, že to není skutečné, že je to jen systém. Ale teď už jsem věděl, že je to daleko víc než jen data.

Peter nezmizel. Ne úplně. Zůstal ve stínu, ve mně… nebo… vlastně v sobě – Sakra já už ani nevím, kdo je tady kdo, bolí z toho hlava…

Kousek po kousku si začal brát zpět, co bylo jeho.

Ne hlasitě, ne silou, ale vytrvale.

A já začínal chápat, že otázka už nezní, kdo jsem já, ale kdo přežije.

Stáli jsme proti sobě. Ani nevím kde. Vše kolem bylo rozmazané, jako kdyby svět pochopil, že tu o něj vůbec nejde.

Jen já a on. Já a Peter.

Muž, kterému jsem ukradl život.

Nebo spíš sdílím jeho tělo, jeho minulost, jeho vzpomínky, jeho sny – jako parazit.

„Nejde to vrátit,“ řekl jsem tiše.

„A nejde to ani vymazat,“ odpověděl.

Věděli jsme to oba.

Pokud se jeden z nás pokusí převzít kontrolu natrvalo, systém to neustojí. Rozpadneme se. Dvě

identity v jednom programu… a tělo má své limity.

Byl to Peter, kdo navrhl dohodu.

Možná proto, že měl víc co ztratit.

Možná jen chápal, že i já už nejsem ten samý člověk jako dřív.

A tak jsme to podepsali, obrazně řečeno.

Měsíc on, měsíc já.

Jeden život, dva vlastníci, dvě verze pravdy.

Jednou za čtyři týdny se naše vědomí přepne. Bez bolesti, bez otázek. Prostě přijde čas.

A druhý vstoupí do příběhu tam, kde ten první skončil.

Dnes je to už rok.

Dvanáct měsíců.

Šest mých, šest jeho.

A zatím to docela funguje.

I když občas se stane chyba.

Například minulý týden jsem se probudil v jeho měsíci. V obleku, na jevišti, reflektory mířily přímo na mě a tisíce lidí čekalo, až začnu mluvit.

Problém?

Já jsem tuhle roli vůbec nehrál.

Ale nějak jsem to zvládl. Naučíte se to. S praxí.

Jen si musíte vést opravdu dobrý kalendář.

Nebo se jednou probudíte vedle cizí ženy ve svém vlastním domě a ona na vás bude křičet: „Petere, ty pacholku, tys zase nechal zvednuté záchodové prkýnko?“

A vy odpovíte: „Jsem rád, že tě vidím, zlato, ale jmenuju se Mike.“