„Milane, tak tomu neuvěříš,“ vyhrkla, zatímco za lehce poodhrnutým závěsem zvědavě skenovala ulici. „Ta ženská si zase vede novýho chlapa.“

Zakryla si ústa dlaní a zamrkala.

„Hmm,“ ozvalo se nezúčastněně za jejími zády.

Otráveně se otočila a zamračila se.

„Neříkej mi, že už zase nasáváš. Vždyť je teprve dopoledne. Zase všechno vychlemtáš sám. Doufám, žes neotevřel tu poslední láhev,“ ukazováček jí kmital jako metronom, zatímco si špičkou podupávala do rytmu. „A vůbec… Polož to a pojď se podívat sám.“

„Však to zvládneš za nás oba,“ zamručel rozmrzele a usrkl notný doušek z velké sklenice. Zkušeně hlt poválel na jazyku a zamlaskal. „Tahle várka se teda vážně povedla. Škoda, že už toho moc nezbývá,“ posteskl si.

„Protože jsi to skoro všechno vyžahnul sám,“ nadzdvihla bradu, protočila oči a dál se věnovala pozorování dění na ulici. „To snad není možný,“ pronesla polohlasem spíš sama pro sebe, když viděla, jak si Milan dolévá. „Ten poslední je pryč sotva měsíc a už tam táhne dalšího.“ Zavrtěla nevěřícně hlavou.

„Jsem ti říkal, že tahle ženská sama dlouho nevydrží, na to mám nos,“ pokýval uznale hlavou a aby svá slova podtrhl, zabořil tvář do sklenice a nasál omamnou vůni. „A zatáhni už ty závěsy, jde sem moc světla.“

„Nebrblej furt. Tohle se musí pořádně prověřit,“ ušklíbla se a přilepila nos k okenní tabuli, aby dokázala co nejlépe zachytit dění před sousedním domem.

„Dej pozor, ať se ti nespálí čumáček. To by byla škoda,“ poškádlil ji žertovně.

„Bez obav,“ mávla rukou směrem ke gauči, kde Milan obrátil poslední doušek do úst. „A nalej mi taky, dokud ještě něco zbylo.“

Významně si povzdechl, ale přesto se zvedl a sáhl do prosklené vitríny pro druhou skleničku. Naplnil ji těsně přes polovinu. Na desku stolu se svezla rudá kapka z hrdla láhve. Láskyplně ji nabral na prst a zanořil ho do úst.

„Ani kapka nazmar,“ zašeptal a přešel napříč místností směrem k oknu. „Tak povídej, co tam máme?“

Podal sklenici své ženě a laškovně ji přitom plácl po zadku. Přešla to bez povšimnutí. Místo toho zkušeně roztočila obsah po skle a nadechla se hutného aroma.

„Teda Milánku, s touhle várkou ses vážně překonal. Škoda, že už nám dochází,“ povzdechla si a usrkla.

„Vyrobím pro tebe další, miláčku,“ zašeptal jí do ucha. I po té době v něm stále probouzela touhu. A obzvláště po pár sklenkách.

„Doufám, že bude stejně výtečná jako ta poslední. Ta předtím stála pěkně za houby,“ ušklíbla se, když si vybavila kyselou pachuť.

„Vynasnažím se. Tak jak to tam vypadá?“ zeptal se se zájmem, ale sám zůstával ve stínu těžkých závěsů. Tuhle část dne neměl rád. Ostré sluneční světlo mu nedělalo dobře na pleť.

„Brunet, kolem čtyřicítky, bude starší, než ten minule,“ hodnotila zkušeně.

„Hmm,“ zamručel zamyšleně.

„Svalnatý, asi sportovec,“ pokračovala.

„Tak doufám, že to nebude jeden z těch, co počítají kalorie a ládují do sebe jen proteiny a salát. To nesnáším,“ ušklíbl se.

„Neboj,“ uklidnila ho a zavrtěla hlavou. „Tenhle na to nevypadá.“

„Nechápu, co na té vyzobané slunečnici tyhle typy přitahuje,“ pokrčil nos, až se mu na tváři vyrýsovaly hluboké vrásky a podrbal se za uchem. „Evidentně se vkus dnešních mužů dost změnil.“ Vroucně si prohlédl svou ženu, která právě pořádně odpila, až se jí rty zbavily doruda. Na svůj věk byla pořád neskutečně svůdná. A hlavně měla styl, přirozenou eleganci. Ne jako tyhle moderní ženské, co jen natřásají před muži hlubokými dekolty a pak se diví, že jim zmizí rychleji, než výplata v obchodě s kabelkami.

„No sakra!“ vyjekla a škubla sebou tak prudce, až se zachytila o těžký závěs. Zamotala se do něho, ztratila rovnováhu a ve snaze zabránit svému pádu strhla celou masu látky sebou. Vší tou obrovskou vahou vrazila do Milánka, který překvapeně zavrávoral a oba s mohutným žuchnutím dopadli na starou dubovou podlahu. Celou tu groteskní hromadu korunovala těžká dřevěná konzole, jejíž naráz naštěstí zpomalil navrstvený závěs. Místností se rozlilo teplé předpolední světlo a odhalilo smítka prachu, která se nadšeně roztančila ve vzduchu.

„Do háje, co blbneš?“ skučel Milan a mával kolem sebe rukama ve snaze vyprostit se ze sevření tíživé látky a zároveň uhnout před nepříjemným sluncem. „No a je to v pytli. Takové plýtvání,“ zanaříkal, když si všiml rudé skvrny na podlaze. Sklenici se mu sice podařilo zachránit, ale tekutina uvnitř už takové štěstí neměla. A nejinak dopadla i jeho žena. Ta si nicméně obsah zvrhla na šaty a mok se tak nyní v krvavých proužcích ztrácel v jejím dekoltu. Ten pohled ho hypnotizoval.

„On… On se otočil,“ koktala vyděšeně a pohledem kontrolovala škody. „Málem mě viděl.“

Plácl se rukou přes čelo.

„A to je všechno? Já se lekl, že na tebe vytáhl minimálně svěcenou vodu,“ rozchechtal se.

Začala si otírat politý dekolt. „Ach jo, ty šaty jsou taky na vyhození a taková škoda zásob,“ posteskla si.

Mlsně si ji prohlédl: „Máš pravdu, ty můj tesáčku. Měl bych to z tebe hned teď slízat.“

Vrátila mu koketní pohled a zasmála se.

„Ale co nový soused, co naše zásoby?“

„Zásoby počkají. Však on nám nikam neuteče,“ mrkl a suše polkl. „Tři sta let a pořád po tobě toužím jako první noc, miláčku.“

Vyskočil ze země a pomohl jí vymotat se z látkového zajetí. Široce se usmála, až její rudé rty odhalily dva lesklé tesáky.

„Pojď, zalezeme si někam, kde není tolik světla.“