Existují věci, které by se neměly porušit.

A pak je tu láska…

…

Toho dne slunce pálilo stokrát více než jindy – alespoň tak to vnímala.

Ležela v trávě jen pár metrů od břehu azurově čistého, chladného jezera. Oči měla pevně zavřené.

Snažila se nevnímat – bolest, horko, žízeň…

Stačilo by ujít jen pár posledních kroků a mohla by své tělo osvěžit tou životadárnou vodou. Ona ale nemohla.

Měla za sebou moc dlouhou cestu. Její tělo jako by jí už nepatřilo.

Odmítalo poslechnout.

Odmítalo se zachránit.

Ležela v trávě a slunce dál vysávalo z jejího těla poslední kapky života.

Rty měla oschlé žízní.

Slyšela nedaleké šplouchání, vlnky narážející do břehu, ale neměla sílu pokračovat. A snad ani nechtěla. Před očima jí běžely obrazy z nedávné doby.

Vzpomínala.

Kdyby se všechno jen tak dalo vzít zpět…

Možná, kdyby věděla, jak celý tenhle příběh dopadne, nedovolila by, aby se to stalo.

A možná ne.

Možná byla v hloubi duše šťastná, že to dopadlo právě takto…

On žije.

To je důležité.

Nezáleželo na ní, nezáleželo na celém světě, jen když on zůstane naživu.

Zachránila ho.

Co na tom, že ji to bude stát život. Obětovala se pro něho.

Láska je zvláštní věc.

Navštívila ji, když to nejméně čekala a uchvátila celou svou obrovskou silou. Omámila její smysly, popletla hlavu a donutila srdce, aby převzalo vládu.

Poprvé v životě byla šťastná. Skutečně šťastná. Poprvé a nejspíš i naposledy.

Osud je krutý.

S vypětím sil otevřela oči a pohlédla na scenérii nad svou hlavou. Nebe zakrývaly mohutné větve a svěží lístky starého dubu.

Ona ale ten obraz nevnímala.

V koruně viděla oči – jeho oči.

Usmíval se. Byl to právě úsměv a jeho nádherné oči, které jí zamotaly hlavu, když ho poprvé spatřila…

Zdálo se to být tak dávno, a přitom to nebylo více než pár týdnů. Tolik se od té doby změnila.

Jako by ta dívka v jejích vzpomínkách – ta, která tam tenkrát stála a vpíjela se do pohledu jeho modrých očí – nebyla ta samá, která tu teď leží v trávě a pomalu se loučí se životem.

Stalo se to tak náhle…

…Ten chrám byl prastarý – ukrytý pod horou a chráněný zapomenutými runami. Už o něm neměl nikdo vědět.

Ale ona znala legendy, četla staré texty… a byla tam.

A on tam byl také.

Slabý, zakrvácený, téměř lidský – a přesto v jeho pohledu hořelo cosi věčného. To, co ho udrželo při životě.

„Nemůžeš to udělat,“ šeptal tehdy, když klečela u jeho pout.

„Musím,“ zavrtěla odmítavě hlavou.

„Zaplatíš,“ vydechl.

„Vím.“

Rozbila pečeť. Uvolnila proud světla, který se v záblesku prohnal jeho tělem. Oči se mu rozzářily, kůže se zacelila, svaly napjaly. Vzduch se zachvěl a hora ztichla. Zlomila kletbu.

A on… se usmál. A posmutněl zároveň.

„Děkuju,“ zašeptal a sotva se dotkl její tváře.

A pak zmizel.

Od té chvíle cítila, že se něco změnilo. Jakási nit se přetrhla, věci se pohnuly.

A smrt začala kráčet směrem k ní…

Nyní nastal ten okamžik. Její tělo bylo prázdné.

Poslední dech.

Poslední pohled.

Všechno se ponořilo do ticha.

A pak – tma.

Zemřela.

Nebo si to alespoň myslela.

V jednom okamžiku ji spalovalo slunce a trýznila žízeň a v dalším už necítila nic.

Žádná bolest.

Žádné tělo.

Jen ticho. A klid.

Všudypřítomné ticho, které se zarývalo do kostí.

Neexistoval čas. Ani prostor.

Jen prázdnota.

Ale v té nekonečné prázdnotě se něco pohnulo.

Nejdřív to bylo jen lehké zašumění – jako šepot mezi stromy nebo vzdálený zpěv. Potom ucítila dotek – jemný, vřelý… známý.

Ruce, které ji kdysi hladily, když se bála. Rty, které ji učily, co je to láska. A oči… ty oči, které jí daly sílu obětovat se. Oči, které teď plakaly.

„Ještě ne,“ ozvalo se – ne slovy, ale myšlenkou. „Tvůj čas ještě nepřišel. Zachránila jsi mě. A já teď musím zachránit tebe.“

Její ztracenou myslí projela vzpomínka…

Vrátila se do toho dne, kdy ho našla – zraněného, bezmocného a spoutaného řetězy vyrobenými z chladného stříbra, magie a lidské nenávisti.

Byl někdo jiný. Nebyl tím andělem, jakého cítila dnes. Tehdy byl jen stín. Tvor s rozbitým tělem a duší pokrytou popáleninami z neviditelného ohně.

Lidé ho uvěznili, protože se báli. Neznali jeho jméno, ani příběh, jen legendy a pomluvy. Mluvili o něm jako o „té věci“, o „přízraku z lesa“, o „netvorovi“…

Kdysi jim pomáhal, uzdravoval a vracel naději… ale svět se změnil.

Strach zvítězil.

A tak ho zajali, spoutali a schovali hluboko pod horami, aby se už nikdy nemohl vrátit. Jeho magie pro ně byla příliš silná. Jeho dobrota nepochopitelná.

Ona ho ale viděla jasným pohledem. A on ji. Necítila strach. Jen čistý obdiv a lásku.

A když mu podala ruku, když mu nabídla svou krev, aby prolomila kletbu, přísahala, že udělá cokoli, jen aby byl znovu volný.

A on byl.

Ale za cenu jejího života.

Tak to bylo řečeno.

Teď však, v prázdnotě mezi světy, rozepjal svá křídla.

Skutečná. Silná. Bílá jako sníh zářící v temnotě. Ztracený anděl, kterého zachránila. A který nyní zachraňoval ji.

„Musím porušit zákony,“ zašumělo v prostoru. „Ale udělám to. Protože bez tebe nic nedává smysl.“

Před očima jí zářilo modré světlo. Obklopilo ji, rozlévalo se a zase slévalo. A pak vše mohutně explodovalo v jednom obrovském záblesku.

A bolest se vrátila.

Zprudka.

Byla zpátky ve svém těle.

Pálilo ji, bolela každá buňka, plicím chyběl kyslík… Ale byla naživu. Kašlala, lapala po dechu, z očí jí tekly slzy, na rtech měla krev…

A pak si všimla…

Na hřbetu ruky se jí rýsovalo znamení – malý otisk.

Jeho dar… nebo snad prokletí?

Žila. Ale nebyla už stejná.

Slunce pomalu zapadalo a barvilo hladinu jezera do krvavě oranžových odstínů. Dívka ležela nehybně. Její srdce bilo, ale jen tiše a slabě. Vzduch kolem ní zhoustl…

Z neviditelného světa vystoupila postava v černém plášti – bez tváře, ale s přítomností tak těžkou, že všechno ztichlo.

Smrt.

Kráčela tiše. Zastavila se nad jejím tělem. Kolem se rozhostil chlad. Nespěchala. Věděla, že čas tu není ničím. Natahovala ruku… Ale dívka, ač slabá, zvedla zrak. Její oči modře zářily. V jejich středu tančila jiskra – jeho jiskra.

Smrt se zarazila. Po tisíciletí to byla ona, kdo určoval pravidla. Teď poprvé pocítila… váhání.

„Tvá duše mi patří,“ promluvila. Její hlas byl tichý jako prach, ale zněl jako hrom v dutině vesmíru. „Cena za záchranu musí být zaplacena. Odejdeš se mnou!“

Dívka se pousmála. Klidně. Mírumilovně. Už necítila strach.

A potom odpověděla: „Už jsem odešla. Ale on mě vrátil. Prolil za mě světlo.“

Smrt se napřímila a vztyčila kostnatý prst. „To není správné.“

„Ne,“ zašeptala. „Ale je to láska.“

Smrt se odvrátila. Krajina potemněla.

„Zachránila jsi ho. Ale porušili jste zákon. Neměla jsi právo cítit to, co jsi cítila.“

„Nelituju,“ zavrtěla hlavou.

Země se zachvěla, nebe se rozzářilo a v ten moment se vedle dívky zjevil on. Jeho oči hořely jako hvězdy, za zády měl rozepjatá křídla a ve vlasech vítr, který rozehnal černou mlhu.

Postavil se mezi ni a Smrt.

„Nesahej na ni!“ pronesl tiše, ale rozhodně.

„Patří smrti,“ sykla černá postava.

„Ne,“ odsekl. „Patří mně.“

Krajinou se prohnal vítr a zdvihl ze země oblak prachu. Hladina doteď klidného jezera se rozvlnila.

Smrt se napřímila.

„A co nabídneš, Strážce?“

„Vytvořím nový zákon. Už nebude jen jeden Strážce. My dva jsme spojili své osudy.“

Smrt chvíli stála a přemýšlela. Pak se odvrátila. Z její kápi padl stín, který se vsákl do země a zmizel.

Beze slov.

Přijala.

A ustoupila.

A tak se stalo, co nikdy nemělo být možné.

Dívka pomalu vstala.

Její tělo bylo nyní jiné. Zdálo se být silnější, jako by napojené na něco většího, co ani ona sama zatím nechápala.

Hladina jezera se zklidnila.

A nebe, to zvláštní nebe, se otevřelo.

Od té doby už není jen jeden, ale dva Strážci. A jejich síla nepochází z magie…, ale z lásky, která porušila zákony světa i vesmíru.

A přepsala osud.