Zašťoural špičkou v hromádce rozbředlého sněhu. Narazil na něco tvrdého.

„A sakra… No to si děláš srandu!“ zamračil se.

Nakopl hromádku silněji, až se zbytky sněhové břečky rozletěly do všech stran.

Objevila se nazelenalá pulzující záře.

Ztuhl.

Chvíli tam stál bez dechu… beze slova… Ticho kolem bylo hutné, skoro hmatné.

Jen vítr zlehka hučel mezi ledovými jazyky, jako by se i on držel zpátky.

„Co to… Do háje…“

Záře se mihotala v rytmu jeho vlastního dechu. Přimhouřil oči a udělal krok blíž.

Materiál, který prosvítal skrz ledovou krustu, nebyl jako nic, co by znal z lidského světa.

Sklo? Ne.

Kov? Taky ne.

Měl podivnou strukturu.

Hladkou a přesto nepravidelnou.

Organickou?

A tepající světlo… To tepající světlo… Jako by na něj dýchalo.

Zavrtěl hlavou a odvrátil pohled.

„Tohle si vyžádá minimálně čtyři formuláře, dva výjezdy, kontrolní odbor, bezpečnostní sekci a… heh, no jo… vlastně i ty šašky z výzkumu.“

Znechuceně zafrkal.

„To bych si snad radši zlomil nohu.“

Rozhlédl se kolem sebe.

Pusto.

Nic než led, rozbředlé bahno a šedivá obloha.

Nikde nikdo.

Nikdo ho neviděl.

Alespoň zatím.

Sáhl do zadní kapsy kombinézy a vytáhl jeden z nouzových termoobalů. Opatrně ho položil na pulzující objekt a okraje přitlačil sněhem. Potom zvedl ze země další hrst sněhu a hromádku zakryl.

Záře zmizela.

Ještě chvíli nad místem stál a pak si odplivl.

„Zasraný archeologický skládky. Kdyby si po sobě ti zatracení mimozemští vědátoři aspoň líp uklízeli.“

Zarazil se.

V duchu se zasmál.

Vždycky ho bavilo, jak moc se ti nahoře bojí toho slova – Mimozemšťan.

Jako by tím někoho přivolali.

Tady na Zemi se o tomhle muselo mlčet.

A přitom tady byli dřív než my. No že jo?

My jsme jen dohlížitelé – ochránci ledového hrobu…

Tedy… On. Ostatní šli už dávno domů. Nebo někam jinam.

Nikdo se o ně nestaral.

Jako kdyby tahle práce už nebyla důležitá.

Nazelenalé světlo pod sněhem už nebylo vidět, ale on ho přesto cítil. Slabé bzučení v zátylku. Teplo uprostřed jinak mrazivého prostoru.

„Neměl jsem to vidět,“ zamumlal. „Ne dneska. Dneska je přece den odpočinku.“

Bylo pondělí. Možná úterý. Dny se tu pletly.

Ale rozhodně to nebyl den na záznam do hlášení.

Otočil se k odchodu.

Nohy se mu bořily do sněhové břečky a s každým krokem zůstávala hlubší stopa.

Přidal do kroku, jako by tomu snad mohl utéct. Ale přesto věděl, že zítra se bude muset vrátit.

Zkontrolovat, jak to tady vypadá a možná znovu rozhodnout, co bude dělat.

„Haló, základno, budeme se zase muset posunout o něco severněji. Ten ledovec už stojí pěkně za houby.“

Ozvěna zapraskala, ale odpověď žádná.

Nevadí. Stejně to byla jen záminka.

Protokol mluvil jasně. A chtěl nějaký důvod.

Ledovec… Počasí… Struktura podloží…

Cokoliv kromě pravdy. Ta musela zůstat pohřbená hluboko pod ledem.

Podrbal se chapadlem za krkem a pomalým krokem se vydal zpět do ledového úkrytu.

Ještě než za ním zapadly dveře, krátce se ohlédl.

Oko na jeho temeni se zúžilo do úzké štěrbiny.