Slunce bylo ten den spravedlivé.

Opíralo se svými horkými paprsky do už tak rozžhavených střech, betonových chodníků, rozpraskané půdy i lidských zad.

Hlasatelé v rádiích se předháněli v lámání teplotních rekordů a klimatizační jednotky běžely na plný výkon.

Slunce ten den pálilo pro všechny stejně…

***

-Cink-

Kostka ledu narazila na orosenou sklenici a svezla se do chlazeného nápoje. Přiložila jsem ji k ústům a dychtivě se napila.

Ucítila jsem osvěžující chuť limetky a máty. Přesně tak, jak to mám ráda.

Po skle sjela jedna z ledových kapek a dopadla na rozpálenou kůži mého dekoltu. Klouzala po něm dolů, až se drze vpila do květované látky vzdouvajících se bikin.

Spokojeně jsem se opřela do lehátka a urovnala si sluneční brýle na nose. Obloha byla světle modrá, bez jediného mráčku.

Uvolněně jsem vydechla a nastavila tvář polednímu slunci…

-Šplouch-

Starý hadr dopadl do kýble s vodou, až z něho několik pěnivých kapek vystříklo na mramorovanou dlažbu.

Otočila jsem kohoutkem a omyla si chladnou vodou popraskané ruce. Kůže na prstech byla zprohýbaná od dlouhého máčení.

Nastavila jsem dlaně do proudu a hltavě se napila. Voda měla chlorovou pachuť, ale poskytla příjemné osvěžení a to stačilo.

Krk jsem měla vyprahlý a jazyk se mi už lepil na patro.

Vyčerpaně jsem si povzdechla a rozhlédla se po nablýskané kuchyni zářící ve slunečním světle…

-Křup-

Zmačkal jsem prázdnou PET láhev, ze které jsem si právě nalil poslední doušek do úst.

Voda byla teplá a zvětralá a bylo jí příliš málo na to, aby spláchla pachuť zvratek, která se mi rozlévala na patře.

Zatřásl jsem s ní ve snaze vyloudit ještě kapku, ale nebylo to k ničemu. Otráveně jsem ji odhodil na chodník a klesl do trávy, která byla o něco chladnější, než rozpálený beton.

Propocené triko se mi lepilo k tělu.

Opřel jsem se zády o strom, zaklonil hlavu a zavřel oči.

Mezi svěžími lístky, které se dnes ani nepohnuly, se protahovaly horké paprsky a dopadaly na mé zamračené čelo…

-Lup-

Vyprahlá hlína se rozevřela a odhalila žíznivé kořeny. Natahovaly se do všech směrů v marné snaze dosáhnout na známku jakékoliv vlhkosti.

Zbytečně.

Parapet byl rozpálený a květináče si už nějakou dobu nikdo nevšímal.

Tiše vyčkával, vydán na pospas nelítostnému polednímu slunci, které dále vysoušelo už tak popraskanou půdu…

-Cink-

Ozdobné korálky na plavkách zacinkaly o kovové schůdky, když jsem vylézala z bazénu.

Po těle mi stékaly osvěžující kapky.

Voda byla vyhřátá na příjemnou teplotu – tak akorát, aby ochladila rozpálenou kůži, ale nestudila.

Klesla jsem do křesla a vzala do ruky rozečtenou knížku. Od rána jsem se těšila, jak si s ní odpočinu, ale nedokázala jsem se začíst. Písmena se míhala před očima, věty nedávaly smysl a dokonce jsem se přistihla, že mé myšlenky jsou někde úplně jinde.

Otráveně jsem knížku zase odložila a ze zvyku si rukou přejela po krku. Byl prázdný. Skoro se mi zastavilo srdce. Málem jsem zapomněla.

Ještě včera ho zdobil diamantový přívěsek na zlatém řetízku – dárek k výročí od mého muže.

A dnes ráno byl pryč.

Od té doby jsem prohledala snad všechna možná i nemožná místa – noční stolek, skříňku v koupelně, okolí i dno bazénu.

Bez úspěchu…

-Šplouch-

Vylila jsem špinavou vodu z kýblu do záchodu. Po těle mi stékaly kapky potu.

Vyčerpaně jsem si předloktím otřela orosené čelo a zhluboka se nadechla. Před očima mi tančily černé skvrny. Místnost se zavlnila a já se musela na okamžik zachytit židle, jinak hrozilo, že se mi podlomí nohy a já se sesunu na tu čerstvě vytřenou podlahu.

V hlavě to nepříjemně hučelo.

Zmáhala mě únava, kterou dnešní vedro ještě umocnilo. Zamyslela jsem se, kdy jsem se naposledy pořádně vyspala, ale nemohla jsem si vzpomenout. Spánek byl luxus, který jsem si nemohla dovolit.

Směny v obchodě, ve volném čase pomoc s úklidem domácností a večerní rozvozy letáků… Ale tyhle peníze jsem potřebovala.

On je potřeboval. Můj jediný milovaný syn. Nesměla jsem ho zklamat…

-Křup-

Prasknutí větvičky v mojí těsné blízkosti mě probudilo ze spánku. Překvapeně jsem otevřel oči a vzhlédl proti slunci.

Zachytil jsem opovržlivý pohled postarší paní. Snažila se sice předstírat, že si mě nevšimla, že jsem neviditelný, ale znechucení v její tváři bylo nepřehlédnutelné. Hnědý kříženec jezevčíka se motal kolem a nadšeně vrtěl ocasem.

Očmuchával nohy lavičky, stromy i odpadkové koše a bylo zřejmé, že hledá nejlepší místo ke značkování.

Prozkoumal můj batoh, který ho svým pachem na krátkou chvíli zaujal, ale na to velice rychle a nelibě zareagovala jeho majitelka. Odvolala ho a pokračovali v procházce parkem.

Zanořil jsem ruku do kapsy špinavých kalhot a vytáhl několik drobných a jednu zmuchlanou bankovku. Otráveně jsem si odfrkl.

Kručelo mi v břiše, bolela mě hlava a oči pálily.

Vzal jsem do ruky mobil a bez rozmyšlení vyťukal krátkou zprávu – odeslat.

Zakryl jsem si oči dlaněmi…

-Lup-

Další zežloutlý list se uvolnil a poklidně se snesl na zem. Zkrouceně dopadl do těsné blízkosti svých bratrů a sester, kteří své marné čekání na závlahu vzdali již dlouho před ním.

A ostré sluneční světlo nenechalo nikoho na pochybách, že zbylí bojovníci, stále se zarputile držící stonku, ho budou brzy následovat…

-Cink-

Mobil na stolku vedle lehátka zavibroval a pípla příchozí zpráva.

Znuděně jsem pohlédla na displej – můj muž, samozřejmě, a text začínající slovy „Ahoj miláčku,…“ Přeběhl mi mráz po zádech a napadlo mě, jestli takhle říká i některé z těch mladých asistentek, co se u nich ve firmě střídají rychleji než algoritmické trendy na sociálních sítích.

Rychle jsem tu myšlenku zahnala a znovu si automaticky sáhla na krk. Byla jsem zvyklá si s přívěskem hrát, když jsem byla nervózní, ale tentokrát mé prsty zastavila jen holá kůže.

Doprčic.

Polilo mě horko a při představě, že jsem řetízek opravdu ztratila, mi bylo do breku. Měl pro mě obrovskou hodnotu – a nemyslím tu finanční, která také nebyla malá.

Raději jsem vzala do ruky mobil a četla zprávu:

„Ahoj miláčku, tak je to pěkně v háji. Ten nový dodavatel na nás ušil boudu. Vypadá to, že přijdeme o celou zakázku i peníze za materiál. Je to totálně na h*vno. Probereme to ještě doma, ale než se to vyřeší, musíme se uskromnit. Miluji tě a doufám, že to spolu zvládneme. Vím, že to poslední dobou nebylo ideální…“

Vytřeštila jsem oči a nemohla pobrat, co jsem právě přečetla.

Tahle zakázka nás za poslední týdny odcizila víc, než jsem si dokázala představit.

Jak je možné, že nedopadla? Jaká ztráta?

Myšlenky se mi točily v hlavě a žádná z nich nedávala smysl.

Zvedla jsem pohled k oknu do jídelny, za kterým uklízečka právě dokončovala práci a v hlavě mi znělo jediné – budeme se muset uskromnit…

-Šplouch-

Opláchla jsem si zpocený obličej. Kapky mi stékaly po tváři a kapaly na pracovní flekaté tričko. Rychle jsem se otřela do jeho spodního cípu z obavy, že zmažu nablýskanou podlahu.

Vyčerpaně jsem se opřela o linku a oddechla si. Konečně hotovo. Dneska mi to dalo zabrat víc, než jindy.

Záda mě bolela, ruce pálily a rozjížděla se pořádná migréna. Ale svou práci jsem zvládla, jak nejlépe jsem uměla, a to mi dělalo radost.

Tahle domácnost byla pro mě důležitá – pravidelný klient a vždy přidali slušné dýško.

Chtěla jsem ještě urovnat polštáře na gauči, když jsem si pod stolem všimla něčeho třpytivého.

Zdvihla jsem to ze země – zlatý řetízek s luxusním přívěskem. Rozbušilo se mi srdce. Paní ho určitě musí postrádat.

Nakročila jsem směrem k zahradě, když v tom mi na mobilu pípla zpráva. Roztřesenou rukou jsem na ni klikla:

„Mami, s tou prací to zase nevyšlo. Ty peníze už mi došly a majitel říkal, že jestli mu nezaplatím do konce týdne, tak se můžu rovnou stěhovat. Mohla bys mi zase půjčit?“

Oči se mi zalily slzami a celá jsem se roztřásla v zimnici.

Hleděla jsem střídavě na displej telefonu a na šperk vysoké hodnoty ležící na mé chvějící se dlani.

Sevřela jsem ruku v pěst…

-Křup-

Sklo pod mou botou zapraskalo. Zřejmě tu někdo nedávno rozbil láhev.

Zatracení bezdomovci – problesklo mi hlavou, když jsem kontroloval škody na podrážce a rovnou jsem se tomu v duchu zasmál. Možná příští týden budu jedním z nich.

Zabočil jsem do vychlazené večerky a rychle procházel mezi regály.

V břiše to už nepříjemně tlačilo a ústa jsem měl tak vyprahlá, že jsem sotva mohl dýchat. V ruce jsem žmoulal poslední bankovku – stačila tak akorát na jednu pořádnou večeři nebo… Zastavil jsem se před regálem s lahvemi alkoholu. Ani jsem nepostřehl, jak jsem se tam ocitl.

Snad svalová paměť.

Zkontroloval jsem telefon – zpráva zobrazena, ale ještě neodpověděla. Do hajzlu. Jestli mi máma nepošle peníze, tak jsem už vážně v p*deli.

Ztrácel jsem pomalu přehled o tom, komu a kolik vlastně dlužím.

Minulý týden se to mělo zlomit, ta sázka měla být jasná výhra. Ale podělalo se to. Jako vždycky. Já jsem prostě smolař.

Podrbal jsem se ve vlasech a sáhl po lahvi vodky… Ještě jednu, naposledy…

Abych mohl lépe přemýšlet…

-Lup-

Rozpálený kovový parapet zalupal pod náporem horkých paprsků. Květina se ale ani nepohnula. Dál trpělivě snášela úmorné dusno a její listy se mezitím více a více ohýbaly směrem k zemi…

Zatímco se žena v saténovém župánku pomalu vracela od bazénu, uklízečka právě dokončovala práci.

Skládala si do kbelíku hadříky a čistící prostředky a působila nervózněji, než kdy předtím. Ale ani paní domu nebyla klidná.

Obě ženy se setkaly v chodbě těsně za vchodovými dveřmi. Jindy by si pohlédly do očí, usmály se na sebe, ale dnes jim to činilo obtíže.

„Tak mám hotovo,“ pronesla rozechvěle uklízečka.

„Skvěle, děkuji, vše v pořádku?“ zeptala se paní automaticky a vytáhla peněženku. Rozevřela zip a při pohledu na bankovky uvnitř suše polkla.

„Ano, samozřejmě,“ vykoktala uklízečka.

„Víte, jsem s vámi moc spokojená a váš úklid je naprosto perfektní, ale…,“ začala žena vyhýbavě, náhle se však zarazila: „Sakra, myslela jsem, že tu mám víc peněz.“ Prohrábla bankovky. „Vydržte chvilku, mám v obýváku druhou peněženku.“

Žena vykročila směrem k vedlejší místnosti, zatímco si uklízečka nervózně prohlížela fotografie na zdi – šťastná rodinka na dovolené, šťastná rodinka v přírodě, šťastná rodinka strojeně vyfocena v ateliéru… Pán a paní domu a jejich roztomile pihatá holčička…

Mezitím se ženě v obývacím pokoji málem podruhé zastavilo srdce.

Vytahovala právě ze šuplíku peníze pro zvláštní případy, když si všimla zlatého řetízku nápadně položeného na dekoračním talířku.

Zavřela oči, usmála se a oddechla si úlevou. Okamžitě si ho připnula a spokojeně stiskla přívěsek v dlani.

„Máte moc krásnou dcerku,“ řekla uklízečka, když se paní vrátila zpět.

„Děkuji, je to naše zlatíčko. Zrovna je s babičkou ve městě, měla by se každou chvíli vrátit. Vy máte děti?“ zeptala se paní nevinně a začala počítat bankovky.

„Mám syna,“ hlesla uklízečka stroze a sklonila pohled k zemi.

„Tady máte,“ usmála se paní a podávala jí balíček bankovek. „A tady ještě něco navíc za vaši…,“ na okamžik se odmlčela… „Spolehlivost.“ Podala jí další bankovky. Uklízečka překvapeně zamrkala.

„To ale…,“ slova se jí zasekla v krku.

Paní jí položila ruku na rameno. „Děkuji vám,“ pronesla rázně. „A budu se těšit zase v pondělí.“

Uklízečce se zaleskly oči a místo odpovědi se jen vděčně usmála. Dnes večer může vynechat rozvoz letáků a konečně si pořádně odpočinout.

Při odchodu si všimla usychající květiny na okenním parapetu.

Zdvihla ze země konvičku a nalila do květináče pořádnou dávku vody.

Vyprahlá půda lačně nasávala každou kapku…

Pod stromem v parku seděl zanedbaný mladík. V jedné ruce svíral mobil a ve druhé zavřenou láhev vodky. Nevěřícně zíral na displej a stále dokola si četl zprávu:

„Promiň, ale už nemůžu. Sama ty peníze potřebuju a nemůžu se o tebe dál starat. Nepřijdeš na návštěvu, neozveš se, dokud nepotřebuješ peníze. Musíš za svůj život převzít zodpovědnost. Miluju tě, zlatíčko, a vždycky tady pro tebe budu, ale teď už musíš stát na vlastních nohou.“

Po tváři mu stékaly slzy.

Láhev ho v ruce pálila jako žhavý uhlík.

Jak se to stalo? Jak se jen propadl tak hluboko?

Znenadání zaslechl dětské chichotání. Zvedl pohled.

„Tohle je pro vás,“ usmívala se nad ním mladá pihatá slečna a podávala mu velkou petku s vodou. „Babička říkala, že se na vás mám vykašlat, že to stejně neoceníte, ale vypadáte, že to potřebujete víc než my.“ Položila plastovou láhev vedle něj do trávy a odklusala zpátky za svou babičkou.

Nechápavě se za ní díval a srdce se mu divoce rozbušilo.

Shlédl k zemi a prohlížel si obě láhve vedle sebe. Jejich obsah si byl k nerozeznání podobný a přesto cítil, že stojí na křižovatce svého vlastního života.

Zhluboka se nadechl a zvedl se ze země.

Odcházel pryč a v ruce svíral jednu z lahví, zatímco druhá zůstala záměrně zapomenutá v trávě…

***

Spravedlivé slunce pomalu klesalo za obzor. Jeho vláda pro dnešek skončila a blížící se noc slibovala každému alespoň pár hodin příjemného ochlazení.

Poslední ohnivé paprsky bloudily po krajině a dopadaly na rozžhavené střechy, betonové chodníky, rozpraskanou půdu i lidská záda…

Nahlédly do domova šťastných rodin, které se snažily najít znovu cestu jeden ke druhému bez ohledu na těžkosti, které život přinášel… Nakoukly do okna, za kterým spokojeně spala vyčerpaná žena…

Doputovaly až k zeleným listům rostlin, které přečkaly další suchý den…

Až s posledním ztrácejícím se světlem dorazily i do parku.

V trávě se zatřpytil ostrý odlesk – láhev vodky, kterou tam kdosi zapomněl…