Zahodila jsem nedopalek na podlahu plnou hlíny a suti a zašlápla ho těžkou okovanou botou.

Červené světýlko zasyčelo a zhaslo.

„Zase o jednu cigaretu míň,“ posteskla jsem si a položila dlaň na náprsní kapsu potrhané vesty. Rýsovaly se v ní dva tenké válečky.

Poslední dva.

„Myslím, že je nejvyšší čas se tohohle zlozvyku zbavit,“ zavrčela jsem a přiložila si dalekohled k očím. Bylo nutné zkontrolovat perimetr.

„Však jsi to stejně už dávno chtěla udělat,“ promluvil hlas za mými zády.

Neotočila jsem se. Kontrolovala jsem přístupové cesty a okolní budovy. Centimetr po centimetru. Nikde se nic nehýbalo. To mě uklidnilo a znervóznělo zároveň.

Pokrčila jsem rameny. „Možná to tak bude lepší.“

„Venku klid?“ zeptal se hlas.

„Nikde nic,“ odvětila jsem a odložila dalekohled na oprýskaný parapet rozbitého okna. Ten klid se mi nelíbil. Ve vzduchu bylo cosi těžkého, co mě zneklidňovalo. Nedokázala jsem to pojmenovat, byl to jen pocit, který se nenápadně, ale vtíravě rozléval uvnitř mého těla.

Svezla jsem se na tvrdou podlahu, složila kolena pod bradou a zády se opřela o omlácenou cihlovou zeď. Nebylo to moc pohodlné, ale bylo to víc, než měla většina ostatních lidí.

Prostoupila mě únava.

„Hlídej chvíli, potřebuju si odpočinout,“ pronesla jsem směrem ke své spolubydlící.

„Hmm,“ zahučela.

Oči se mi zavíraly, ale nechtěla jsem spát. Bojovala jsem s vyčerpáním a snažila se udržet v pohotovosti. Slunce se pomalu snášelo k západu.

Dnes bude dlouhá noc.

Náročná.

Zašátrala jsem vedle sebe a narazila na chladnou kovovou nádobu. Vzala jsem ji do ruky a zatřásla s ní. Ozval se typický zvuk šplouchající vody. Moc jí už nezbývalo.

Přiložila jsem ji k ústům a vyprázdnila až do dna.

Rty jsem měla slepené suchými slinami, potem a prachem. Ale voda přinesla vytoužené osvěžení. Škoda, že uvnitř nebylo ještě o doušek nebo dva víc, ale… myslím, že to bude stačit.

Zatřásla se mi ruka.

Odložila jsem prázdnou nádobu na podlahu a můj pohled sklouzl k obnošené kožené rukavici.

Rýsovalo se v ní několik výrazných otisků zubů.

Tohle bylo o fous.

Ve světě, jako byl tento, nebyl člověk nikdy dost opatrný. Drobné chyby a zaváhání se neodpouštěly.

Ale… žádný jiný jsme už neměly, a tak jsme se musely protloukat, jak jen se dalo.

Jen já a moje kamarádka.

Já a Tess.

„Hele, Tess, pamatuješ ještě na ten slib, který jsme si daly?“

Škrtla jsem zapalovačem a zapálila si další cigaretu. V náprsní kapse zbyla poslední – osamělý bojovník čekající na svůj osud.

S přimhouřenými víčky jsem vyfoukla obláček namodralého dýmu. Byl jako vzpomínka na svět, jakým kdysi býval. Vzpomínka na něco, co se dnes zdálo jako pouhý sen.

„Jo, jasně,“ zamručela. „Neříkala jsi, že s tím přestaneš?“

Natáhla jsem do plic další dávku tabákového kouře. „Však jo.“

Tess byla z nás dvou ta opatrnější, zodpovědnější, vždycky měla záložní plán. Nebýt jí, nikdy bych se nedostala takhle daleko.

Většina lidí to už vzdala nebo… přešla na druhou stranu.

Ne dobrovolně. To by si nikdo normálně myslící nevybral. Prostě neměli na výběr.

Jejich řady den ode dne rostly.

A naše klesaly.

Až zbylo jen pár posledních živořících táborů, útočišť a zoufalých jednotlivců.

Zásoby se tenčily a jejich shánění se stávalo nebezpečnějším. Výpravy se prodlužovaly a bylo nutné prozkoumat i místa, kterým jsme se dříve snažily vyhýbat.

Ale oni na nás spoléhali.

Hodila jsem nedopalek na zem. Odrazil se od kamene a dopadl vedle igelitky napěchované všemožnými krabičkami a lahvičkami s léky. Malé poklady, které v tomto světě znamenaly rozdíl mezi životem a smrtí.

Pohlédla jsem z okna.

Už se setmělo a na obloze se objevily první hvězdy.

To jediné zůstalo stejné.

V noci to venku nebylo bezpečné. Vlastně… nebylo to bezpečné ani ve dne, ale v noci to bylo ještě horší. Dnes se do tábora už nevrátíme.

Ale to jsme věděly už dlouho.

Vytáhla jsem z pouzdra pistoli a položila ji vedle svého stehna. Poslední zbraň, která nám zbyla. Poskytovala falešný pocit bezpečí.

Včera byl náročný den. Jeden z těch dní, kdy každé uklouznutí má své následky.

„Hej Tess,“ prořízla jsem nepříjemné ticho, které se rozlilo v rozpadající se budově, zatímco jsem se nořila do vlastních myšlenek. Nebyly příjemné… chtěla jsem mozek zaměstnat něčím jiným.

Ještě alespoň na chvilku.

„Hmm,“ zahučela.

„Jsem ráda, že jsem tu s tebou,“ vzdychla jsem a položila si dlaň na hrudník. Srdce bušilo pomalu a nepravidelně. Svíral mě nepříjemný pocit. „Jsem ráda, že jsem mohla dodržet náš slib.“

Vytáhla jsem z náprsní kapsy cigaretu. Poslední.

Položila jsem si ji na dlaň a pozorovala jako zázračný amulet.

„Myslím, že je čas s tímhle zlozvykem skončit,“ přikývla jsem s lehkým úsměvem a odložila ji vedle sebe na plochý kámen. Pomalu obrůstal vrstvičkou mechu. Vedle jsem zanechala i zapalovač.

Přísahala bych, že jsem zaslechla, jak se Tess zasmála.

Pohlédla jsem na ni.

Ležela v protějším rohu místnosti. Stejně tak, jako posledních několik hodin.

Chladná a nehybná.

V jejím boku zela hluboká rána s vytrženým masem a otisky zubů.

A uprostřed čela se temně černala malá nenápadná dírka.

Byl to čistý zásah.

Skoro jsme to zvládly… Skoro.

Poslední laskavost, kterou jsem jí mohla dopřát. Náš slib – nedopustit, aby se ta druhá z nás stala jednou z nich.

Jednou z těch… věcí…, které snad kdysi bývaly lidmi.

Zatočila se mi hlava a ruka se znovu zachvěla.

Svlékla jsem pevnou koženou rukavici s otisky zubů.

Nebyla dost pevná.

Na hřbetu mé dlaně zářila drobná ranka.

Kůže kolem hrála modrofialovými odstíny.

Skoro jsme to zvládly.

Vzala jsem do ruky pistoli.

„Jsem ráda, že jsem mohla dodržet náš slib, Tess,“ zašeptala jsem znovu a řasy mi zvlhly.

Srdce tlouklo čím dál pomaleji. Cítila jsem, jak mou mysl pomalu halí mlžný závoj.

Stiskla jsem pistoli v dlani. Tess nikdy nebude jednou z nich. A na tom jediném teď záleželo.

Zkontrolovala jsem zásobník.

Ještě jednou… pro jistotu.

Byl prázdný.

Před pár hodinami se tohle rozhodnutí zdálo lehké. A teď jsem musela nést jeho tíži.

Ale byla jsem ráda, že jsem to byla já… bylo to moje rozhodnutí.

Tess byla z nás dvou ta opatrnější a… tohle bylo něco, co jsem jí dlužila.

Odevzdaně jsem pokývala hlavou a nechala zbraň sklouznout do suti pod mýma nohama.

Byl čas…

Temnotu uprostřed rozbořeného města prořízlo nelidské zavřeštění.

Jejich řady se zase rozrostly o dalšího člena.