„Tak už to sakra zvedni, ty hloupá mašino!“

Udeřil dlaní do stolu, až se láhev s pivem zakymácela.

Zavrčel a potáhl si z cigarety. Ani to ho už neuklidňovalo.

Na druhém konci telefonu pořád zněla stejná monotónní melodie.

„Všechny naše systémy se momentálně věnují zákazníkům, kteří se dovolali před vámi. Vyčkejte prosím na spojení,“ opakoval strojový hlas.

Vztekle rozmáčkl nedopalek o popelník a svalil se na gauč.

Venku už se stmívalo.

Byl doma skoro dvě hodiny. Večeři dávno snědl – oschlý krajíc chleba se sýrem a nakládanou okurkou, vypil skoro celé pivo, a ta zatracená televize pořád nefungovala.

Vztekem celý zbrunátněl.

Platil si 185 kanálů, 4 streamovací služby a určitě ještě něco dalšího, o čem neměl ani tušení… a přesto si večer po celém dni v práci nemohl jen tak sednout a koukat na jeden z těch pořadů, který ho stejně vůbec nezajímal.

Ale o to vlastně nešlo.

Chyběl mu ten zvyk, rituál… pocit, že stiskne tlačítko a je v tu chvíli vládcem televizních kanálů.

Králem rozdávajícím příkazy jedním pokynutím prstu.

„Všechny naše systémy…“

„Do háje už s vašimi systémy!“ křikl rozčileně, až mu na čele vyskočila žíla a z pusy vylétly sliny.

„Dobrý den, jsem AI asistentka pro řešení potíží. Jak vám mohu pomoci?“ ozvalo se najednou na druhé straně telefonu.

„Co to, do pr…,“ zasekl se nečekanou změnou, ale okamžitě se vzpamatoval. „Jo, tak… vlastně, zdravím, paní asistentko Éj Áj, podívejte, ten krám nejde zapnout.“

Podrbal se na zpoceném čele.

„Omlouvám se, ale nerozumím vašemu požadavku. Popište prosím své potíže ještě jednou,“ odvětil hlas klidně.

„Jak nerozumíš? Však říkám. Sedím na gauči, chci tam dát další díl toho… no toho… jak tam… Ale to je vlastně fuk,“ mávl rukou a odkašlal si. „Prostě mačkám ty tlačítka a nic se neděje. Ten krám prostě nefachá.“ Zběsile tiskl tlačítka na ovladači, aby snad dodal svému tvrzení na důvěryhodnosti.

„Omlouvám se, ale stále nerozumím vašemu požadavku. Pokuste se ho lépe specifikovat,“ vysvětlil klidný hlas.

„Do pr…,“ rozčílil se a znovu bouchl do stolu, takže poslední slovo splynulo se zvukem padajícího skla. Obsah se rozlil po podlaze.

„Sakra, to mi ještě chybělo,“ zaklel a snažil se zachránit zbytek tekutiny z kutálející se láhve. „Tak mi dej, do háje, někoho, kdo mi bude rozumět!“ zavrčel zoufale a padl odevzdaně zpět na gauč.

„Rozumím, vyčkejte prosím na lince.“

Ozvala se opět stejná monotónní hudba.

Muž si odevzdaně podepřel hlavu dlaní. Vztek vystřídal pocit beznaděje a zmaru.

Rozhlédl se po prázdném pokoji.

Zvenčí k němu doléhaly veselé hlasy, které vyrážely za zábavou.

Byl páteční večer…

Ale v jeho bytě bylo ticho.

„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ ozvalo se na druhé straně.

Zhluboka si povzdechl.

„Já už ani nevím,“ hlesl rezignovaně. „Prostě to nejde zapnout a já… Chtěl jsem se dívat… Aspoň chvíli…“

„A ta hloupá mašina vám nerozuměla, že?“ zasmál se milý ženský hlas.

Zarazil se.

„No, no, vlastně jo,“ vykoktal.

„To se stává. Prý technologický pokrok… Na co jste se chtěl dívat? Máme dnes těch hlášení víc, pravděpodobně půjde o výpadek ve vaší lokalitě. Prověřím to, vydržte chvilku,“ vysvětlila a ozvalo se ťukání do klávesnice.

„Ne, počkejte…,“ přerušil ji. „To je asi jedno. Jak se jmenujete?“

Ťukání ustalo a hlas se na chvíli odmlčel.

Ale pak odpověděl: „Jsem Irena. A vy?“

„Milan,“ vystřelil okamžitě. Možná až moc rychle. „Těší mě, Ireno.“

„I mě,“ špitl jemný hlas.

…

Večer plynul. Překlopil se do noci a pak do rána. Pokojem se rozléhal zvuk veselého hovoru a smích.

Ani si nevšiml, že za oknem začalo svítat.

Rozezněl se zvuk budíku.

„Panebože, to už je ráno?“ zarazil se.

Hlas na druhém konci zněl také překvapeně: „Máš pravdu, za chvíli mi končí pracovní doba.“

Odmlčela se. „Budu tu zase dnes večer… Zavoláš?“

Poslední slovo skoro zašeptala, ale on ho nepřeslechl.

Srdce mu poskočilo v hrudi a kolem žaludku se rozlilo příjemné chvění.

„O tom nepochybuj,“ odpověděl okamžitě. „Ten krám určitě pořád nebude fungovat.“

Popadl ze stolu ovladač a prudkým pohybem s ním mrštil o stěnu.