Znovu kontroluju displej. Ani jedna čárka.

„No tak to fakt ne,“ zaskučím v duchu.

Mám chuť s tím telefonem praštit, ale místo toho jen zabořím hlavu do sedadla a pozoruju odpornou mastnou šmouhu na skle.

Za ním se míhá jednolitý pás stromů.

Jasný důvod, proč jsem v tomhle nejnudnějším konci světa odříznutá od reality.

Fakt super.

„Za dvacet minut jsme na místě,“ pronese táta a koukne na mě ve zpětném zrcátku. Dělám, že tam nejsem.

Jako by to někoho zajímalo.

„Já už se těším na ten klid,“ doplní ho máma a pak začne nějaký výklad o pobytu v přírodě bez digitálního smogu.

Protočím oči a raději ji vypnu.

Zkusím zas chytit signál.

A hele, jedna čárka. Zatetelím se radostí – jde se scrollovat.

Týna postuje fotky z Dubaje. Je tam tenhle rok s rodiči už podruhé… Nebo potřetí? Nebo to předtím byly Maledivy?

Už si nevzpomínám.

Prohlížím si její úsměvy a pózy, skvěle padnoucí outfity a dokonale načesané vlasy v délce skoro až na zadek. Myslím, že stály minimálně jednu výplatu průměrné české domácnosti.

Pro ty vlasy bych vraždila.

Na fotkách je v obležení party místních, skupinky kluků i holek, neznámé tváře… Ale hlavně… Nikde žádní rodiče. Sen.

Auto poskočí na hrbolu, až mi telefon málem vypadne z ruky.

„Co děláš?“ utrhnu se na tátu.

„Však jsem varoval, že to trochu hupsne. Máš poslouchat a ne pořád koukat do toho krámu,“ ohradí se a pokrčí rameny.

Máma mlčí, ale zachytím její zavrtění hlavou, zatímco zaujatě pozoruje okolní krajinu.

Les, les, stromy… Super.

Ušklíbnu se a radši se vrátím zpět ke storíčkům.

Viky je s Patrikem na fesťáku.

Sleduju jejich selfíčka plná objetí a polibků a blednu závistí.

Dali se dohromady vloni v létě a od té doby tvoří nerozdělitelný pár. Tohle může skončit jedině svatbou, to vědí všichni.

Nechápu, že ji tam rodiče pustili.

Třídenní akce, přespávání ve stanu, jen ona a on… To by naši nikdy nedovolili.

Máma by mě viděla minimálně unesenou, znásilněnou a zavražděnou partou zfetovaných bezdomovců a táta…? V tátových očích bych seděla v čele té party s lahví laciného alkoholu v ruce a testovala s nimi nejnovější syntetické drogy.

„Hele, už je vidět voda,“ vyhrkne nadšeně máma, až se leknu.

Znuděně zvednu pohled.

Mezi hustými kmeny borovic prosvítá lesklá hladina zapomenutého českého rybníka… Nebo jezera… Přehrady? Vlastně ani nevím. Koho by to zajímalo.

Mizí mi signál.

No tak to si děláš srandu!

Akorát mi naběhne post od Barči.

Směje se na mě z vířivky se sklenkou šampaňského v ruce.

Barče už bylo minulý týden osmnáct, má to oficiálně povolené. Je z nás nejstarší.

Ale další fotky už neotevřu. Jenom otravné prázdné rámečky.

Tak tohle je konec.

To jsem zvědavá, jak budu z téhle šedé zóny nahrávat storíčka.

Jestli tady bude vůbec co nahrávat.

„Tak a jsme na místě,“ zavelí táta a pošle auto na parkovací plácek mezi dva stromy.

Rozhlédnu se a chce se mi brečet.

Máma vystoupí a dovnitř se okamžitě nahrne dusivé horko.

Zůstávám sedět na zadním sedadle. Nechce se mi ven. Proč taky.

Vždyť tady do háje nic není.

Mezi stromy stojí dřevěná chata, všude jenom jehličí, tráva, oprýskaný nábytek vedle vypáleného ohniště a já se cítím, jako bych se ocitla v devadesátkách.

Ne, že bych si na ně mohla pamatovat, ale vsadím VIP vstupenku do fitka, že takhle nějak to tam muselo vypadat.

Umírá mi mobil – baterka signalizuje posledních deset procent.

Pecka.

To mě donutí vystoupit a doufám, že do tohohle konce světa alespoň dorazila taková hypermoderní věc jako elektřina.

Beru za kliku, ale chata je zamčená.

„Může to někdo odemknout?“ houknu přes rameno, ale odpověď žádná.

Zase mě nikdo nevnímá.

Máma vytahuje z auta tašku a něco v ní zuřivě hledá. Doufám, že to jsou klíče.

Táta se vrtá v kufru, aby vzápětí vydoloval nafukovací člun.

No jasně.

Priorita číslo jedna.

Zmučeně opřu čelo o dveře a doufám, že si přitom nevrazím třísku.

Pípne mi zpráva.

Paráda, tak alespoň ten signál tady funguje.

Aneta mi posílá fotku z letiště a ptá se, co naše dovolená.

Naštvaně strkám mobil zpátky do kapsy kraťasů. Fakt nemám chuť jí teď odpovídat.

Jsem na zhroucení.

Dva týdny… Dva týdny v tomhle pekle na zemi.

„Jdu se projít,“ utrousím ledabyle, ale nevím, jestli mě někdo slyšel. Je mi to fuk. Nechci, aby viděli moje zarudlé oči.

Vezmu to vyšlapanou cestičkou kolem chaty a zmizím v průchodu skrz hustý porost.

Protáhnu se mezi větvemi plnými trnů a v duchu si za tenhle nápad nadávám.

Jestli si tady roztrhám to nové tričko, tak se můžu rovnou zakopat.

Konečně se přede mnou otevře pohled na rozlehlou vodní hladinu. Uprostřed prapodivně pokroucených borovicových kořenů sahajících až do vody se nachází malá uzavřená plážička s bílým pískem.

Sedám si na pařez a musím uznat, že tohle není úplně tak odporný, jak jsem čekala.

U břehu plavou hejna drobounkých rybiček.

Je mi horko, a tak si zuju boty a jdu zkusit vodu.

Příjemně chladí.

Jen tak si cachtám nohy a směju se, jak přede mnou ta drobotina prchá, aby vzápětí připlavala zase blíž a zkoumala, jestli nejsem k jídlu.

Nechávám se trochu moc unést a přehlížím kořen, který mi podráží nohy.

„Do pr*ele,“ vykřiknu a divoce balancuju, abych zabránila svému pádu do vody. Jen tak tak zvládnu skočit k pláži, kde si kecnu do mokrého písku.

Na zadku okamžitě ucítím vlhkost, ale co je horší… Mobil letí z kapsy a dopadá mezi kořeny asi metr daleko.

Naštěstí do suchého.

Doufám, že se mi nerozbil displej, jako se to stalo minulý měsíc Petrovi, když s telefonem vztekle flákl o zem po hádce s tátou.

„Dávej pozor, je to tady zrádné,“ zaslechnu neznámý klučičí hlas a vyděšeně se otáčím.

Přede mnou stojí borec, který do tohohle prostředí ani trochu nezapadá, a pobaveně se usmívá.

Cítím, jak rudnu.

Ohýbá se pro můj mobil a pak mi podává ruku, aby mi pomohl ze země.

Trochu nesměle se ho chytnu a postavím se na nohy.

Po stehnech mi stékají kapky a mně je jasné, že vypadám, jako bych se právě počůrala.

Je mi trapně a nejradši bych se do toho bílého písku zahrabala.

Úžasný první dojem.

Oproti tomu zůstává on naprosto v klidu.

Prohrábne si zvlněné tmavé vlasy a prohlíží si mě skrz – na kluka až příliš dlouhé a husté – řasy.

„Já jsem Vojta,“ usměje se a potřásá mi rukou. Teprve teď mi dochází, že ho stále ještě držím.

Tak tohle byl mega fail.

„Nikča,“ vykoktám a zase rudnu. Sakra.

„Vy budete asi ti noví z chatky nahoře, že jo? Můj táta to tady pronajímá. Poflakuju se kolem tak nějak celé léto,“ vysvětlí a já zatím šťourám palcem u nohy kamínek v písku. „Když budeš chtít, můžu ti to potom celé ukázat. Znám tady pár míst… Myslím, že se ti budou líbit.“

Přikývnu a musím mu dát za pravdu.

Tahle dovolená se mi vážně začíná líbit.