Říká se, že matka udělá pro své dítě cokoliv…

Dnešní povídka je lehce hororová a možná jedna z nejtemnějších, které jsem napsala.

Předem se tedy omlouvám milovníkům čisté romantiky.

Nebojte, příště si zase dáme něco něžnějšího.

Ale dnes… dnes otevřeme dveře do sklepa.

…

Těžké dubové dveře se se zavrzáním otevřely a do temné zatuchlé místnosti vešla upravená žena středního věku.

V ruce držela podnos s konvičkou čaje a talířkem pečlivě srovnaných koláčků.

Každá věc na podnose měla své přesně určené místo.

Podpatky klapaly o chladnou betonovou podlahu jako metronom.

Klap… klap… klap…

Jeden krok za druhým.

Nepříjemně to tu páchlo – ale už to ani nevnímala. Vzduchem se vznášela smítka prachu.

Dopadal sem jediný pruh slabého světla z malého otvoru u stropu.

„Tak už jsem zase tady, zlatíčko,“ pronesla a její hlas se nesl temnotou jako ozvěna vzpomínek.

„Jako každé pondělí. Nesu ti čaj a koláčky, tvůj oblíbený mátový, pamatuješ?“

Postava prošla temnou místností téměř po paměti.

Byl tu jediný kus nábytku – stará kovová postel v rohu. A na ní – páchnoucí špinavá matrace.

Když k ní došla, pomalu si sedla na kraj.

Na posteli ležela nehybná postava… nebo… snad jen stín toho, kým kdysi bývala.

Žena položila strojeným pohybem tác na podlahu vedle postele a pohladila ležící dívku po vlasech.

Spíše jejich zbytcích.

Musely být kdysi krásné, pečlivě načesané… Nyní to však byly jen chomáče slepených popelavých vláken.

„Dnes jsem ho potkala,“ procedila opovržlivě a odvrátila hlavu. „Toho tvého… nápadníka… pche… žebráka, kluka z ulice, to tak…,“ udeřila dlaní do matrace, až se z ní vznesl oblak prachu. „Pořád se ptá… Pořád tě hledá… Je vytrvalý…,“ znechuceně se ušklíbla a pohladila dívku po tváři. Kůže se pod jejím dotykem propadla. Nevšímala si toho. „Ale neboj se, zlatíčko… Buď bez obav, má drahá Helenko… Já se o tebe postarám,“ usmála se a dotkla se zlatého medailonku na svém krku. „Ochránila jsem tě před rokem a budu tě chránit i nadále… Nikomu tě nedám. Nikdy!“

Žádná odpověď.

Žádná reakce.

Ani náznak odporu.

Tělo leželo nehybně na posteli – ztuhlé, napůl v rozkladu…

A stejně – stále přítomné.

Skoro se zdálo, jako by matku poslouchalo.

Jako by v něm zmínka o dávno zapomenuté lásce cosi probudila.

Jako by poprvé po všech těch letech našlo sílu vzdorovat.

Kůže se skoro neznatelně zdvihla – tělo se nadechlo.

Žena si toho nevšimla. Možná to jen předstírala. V místnosti bylo až moc temno.

„Já tě chráním, drahá dcerunko. Však ty bys to beze mě nezvládla,“ zašeptala až omluvně.

A pak…

Ozvalo se zavrzání… Ne dveří… Ne bot… Byla to postel… matrace.

Něco se pohnulo.

Helenčina hlava se pomalu otočila směrem k matce.

Oči – dosud zavřené – se rozevřely s tichým lupnutím.

Bělma kalná, šedá, ale uvnitř… něco živého. Něco, co dlouho spalo a čekalo a konečně našlo sílu drát se na povrch.

Matce zamrzl úsměv na rtech.

„Helenko?“ zašeptala a slova se jí zadrhla v krku.

Ruce se jí roztřásly a srdce se divoce rozbušilo.

Nebyl to ale jediný tlukot srdce, který teď duněl v zapomenutém sklepě.

Buch – buch

Buch – buch

Buch – buch

Dvě srdce… dvě další srdce…

spojená osudem… životem… i smrtí.

Dívčina ústa se široce rozevřela a z hrdla, které mělo být ztuhlé, vyšel sypavý dech.

Ne hlas, ale něco… cizího… nelidského. Cosi, co se skládalo z mnoha šeptajících hlasů zároveň. A přesto to řeklo jen dvě slova.

Slova, která skrývala roky bolesti a slz a bodala do matčina srdce jako dýky.

„Už ne!“

Žena prudce vstala a ustoupila. Ztěžka polkla.

„To ne, to už je za námi, zlatíčko…,“ koktala jako by nevěřila tomu, co se právě děje.

Ale Helenka se pomalu zvedala do sedu. Kosti vrzaly, kůže praskala… jako by cosi uvnitř muselo prorazit ven.

Matka se otočila a v naprostém zděšení běžela ke dveřím.

Chytila kliku a škubla.

Nic.

Znovu a znovu…

V naprostém zoufalství tahala za kliku, bouchala do dveří, kopala do nich, ale zámek byl pevný.

Však si na něm sama dala záležet. Osobně dohlédla na kvalitní provedení.

Měl udržet tajemství uvnitř.

A nikoho nepustit ven.

Za zády slyšela tiché kroky.

Nahé, bosé, ale zněly jako šustění starého papíru.

Neovladatelně se třásla po celém těle, když se otočila zpět do místnosti.

Opřela se zády o pevné dveře. Těžká mosazná klika se jí bolestivě zaryla do boku.

„To ne, to ne, Helenko… Maminka tě miluje… Já, já tě chránila. Dělala jsem to pro tebe… Pro naši rodinu… Ta ostuda… Nemohla jsem dopustit… To ne… ne… neeee,“ zalapala po dechu. Oči vytřeštěné hrůzou.

Dívka stála před ní.

Po tvářích jí stékaly černé slzy a usazovaly se v koutcích úst jako dehet.

Rukama si objímala seschlou praskající kůži na vzdouvajícím se těhotenském bříšku.

Plačící matka klesla k zemi a sepjala ruce.

Naposledy na ni pohlédla.

Pohledy dvou žen se střetly…

Pohledy dvou matek…

„Helenko,“ zašeptala v slzách. „Je mi to líto…“

Když služka druhý den marně hledala svou paní, zvědavost ji zavedla až do sklepa.

Vešla dovnitř a našla podnos s koláčky a čajem rozsypaný po zemi.

Po dívce a její matce však nebylo ani stopy.

Jen vlhké stopy na zdi.

A z hlubin sklepa se ozval tlumený dětský pláč…