Přicházela každý večer.

Odpočíval jsem v měkké trávě pod svým dubem a čistil si kožíšek.

Po celodenní dřině to bylo potřeba.

Kožíšek se umaže, než stačíte mrknout.

Proběhnete vysokou trávou a už jste plní semínek a bodláků, napijete se vody z potůčku a bříško máte urousané od bláta a písku…

A tak jsem se vždy večer stočil do klubíčka a věnoval se pečlivé hygieně.

Snášela se večerní rosa. Kapky vody se na květech růží třpytily jako diamanty.

A ona přišla.

Vždycky donesla misku s jídlem a položila ji na zem vedle lavičky.

Tvářil jsem se, že jsem si toho nevšiml… že mě to nezajímá.

Nepatřil jsem jí.

Tohle nebyl můj domov.

Domov jsem měl… dříve…

Ale slíbil jsem si, že už nikdy žádnému člověku nedovolím, aby se dotkl mého kočičího srdce.

Sedla si na starou lavičku a mlčky hleděla do zahrady. Občas něco říkala, někdy plakala a jindy se usmívala.

Přiblížil jsem se k lavičce a pustil se do jídla. Nemohl jsem to přece nechat zkazit a po celém dni to v bříšku nepříjemně kručelo.

Lovit myšky bylo čím dál náročnější. Nevím, co se stalo. Najednou byly mnohem rychlejší.

Častěji se mi stávalo, že jsem při číhání v záloze zkrátka usnul.

A z úlovku nebylo nic.

A s ptáky jsem to už dávno vzdal.

Kdysi jsem také míval plnou misku jídla. A k tomu teplý pelíšek na okenním parapetu. Celý den jsem se tam povaloval a sledoval pohyb na ulici.

Myslel jsem, že jsem doma.

Ale ne… Nikdy jsem doma nebyl.

Domov neexistuje.

Lidé jsou nestálí. Donutí vás věřit, že někam patříte a pak vás zahodí jako kus odpadu.

Vyprázdnil jsem misku do dna a spokojeně si pročistil vousky.

V zahradě to vonělo po růžích a večerní rose.

Vyskočil jsem na lavičku a sedl si na okraj.

Natáhla ruku a položila mi ji na hřbet.

Dovolil jsem to.

Ale nevrněl jsem.

Protože tohle nebyl můj člověk.

Já už žádnému člověku nepatřím. Navždy už budu jenom sám, svobodný a nezávislý.

Když jsem se narodil, věřil jsem, že mým osudem je patřit k člověku. Moje maminka mi to vysvětlila.

„Budeš mít teplý pelíšek a misku plnou jídla, budou tě hladit a česat, hrát si s tebou a ty musíš vrnět, aby poznali, že se ti to líbí. A budeš mít domov.“

Potom přišly dvě teplé ruce a odnesly mě do nového domova. Hladily mě a česaly můj huňatý kožíšek, hrály si se mnou… A já vrněl.

Tak hlasitě jsem vrněl, aby věděla, že se mi to líbí.

Jenže jak jsem rostl, hlazení, česání a hraní bylo čím dál méně. Občas jsem jen tak vyskočil vedle ní a vrněl, aby si všimla, že tam pořád jsem.

Jenže ona mě neviděla.

A tak jsem si začal hrát sám.

V tom domě bylo tolik hraček – dlouhé krajkové záclony, které sahaly až na zem a do kterých se dalo krásně zamotat, spousta rostlin se šťavnatými zelenými listy a voňavou hlínou… když jsem se do ní zabořil packami, byla krásně měkoučká a legračně skákala po podlaze… a jak nádherně mi potom voněl kožíšek – stejně jako ta hlína. Ale ze všeho nejlepší byla moje schovka ve skříni. Vždycky jsem čekal, až ji zase zapomenou zavřít a to byla potom paráda…

Ale jednou mě ty dvě teplé ruce vzaly do náručí a odnesly někam pryč.

Bylo to tam cizí a já se bál.

A vůbec se mi tam nelíbilo.

Seděl jsem ve studené kleci jako vězeň a nebylo si tam s čím hrát.

Nikdo mě nehladil ani nečesal.

Přemýšlel jsem, co jsem provedl a jestli je tohle teď můj nový domov, ale nevěděl jsem.

Snažil jsem se poznat svého nového člověka, ale nebyl tam nikdo, u koho bych mohl vrnět.

A pak přišel.

Od prvního pohledu se mi nelíbil.

Jeho ruce byly hrubé a divně páchl.

Ale vyndal mě z klece a odnesl do mého nového domova, a tak jsem se snažil vrnět, aby věděl, že od teď je můj člověk on a že k němu patřím.

Ale on mě ani nehladil, ani nečesal a už vůbec si se mnou nehrál.

Položil mě na podlahu nějakého starého domu, kde to smrdělo po hnoji a kravách, něco mi řekl a odešel.

Schoulil jsem se do klubíčka na hromadu slámy a přemýšlel, proč mi maminka lhala, když mi vyprávěla, jak budu patřit k člověku a jak budu mít svůj domov a teplý pelíšek.

Možná jsem jen špatně vrněl.

V tom domě se mi vůbec nelíbilo.

Nepříjemně to tam páchlo, sláma se mi zapichovala do kožíšku a tlapiček, a když jsem vyběhl na zahradu, byla tam obrovská obluda, která na mě cenila zuby, až jí z tlamy kapaly sliny.

Kdyby nebyla přivázaná na řetězu, určitě by mě roztrhala.

A tak jsem se rozhodl, že uteču.

Přešlápl jsem na lavičce a olízl si packu.

Obloha se barvila do oranžova a mně bylo tak nějak zvláštně lehko.

Dlouhou dobu jsem se jenom toulal.

Neměl jsem domov, neměl jsem svého člověka, ale pořád jsem toužil, aby mě někdo hladil a česal.

Srst mi zalepilo bodláčí, rozřízl jsem si packu o kus ostrého lesklého kamene, bříško mě bolelo a celkově mi bylo tak nějak smutno.

Zalezl jsem do staré budovy, stočil se do klubíčka a rozhodl se, že už nikam dál nepůjdu a že to tedy vzdávám.

Asi jsem usnul.

A pak jsem ucítil, jak mě někdo zvedá ze země a někam odnáší.

Ale já jsem byl tak unavený, že jsem nemohl ani otevřít oči. Byly podivně slepené.

Nepříjemně to tam páchlo, štípalo to do čumáčku i do kožíšku.

A pak mi došlo, že to páchnu já.

Dlouhou dobu jsem jenom spal.

Občas jsem se na chvíli probral, když jsem ucítil ty dvě ruce, které se dotýkaly mého tělíčka a něco mi strkaly do tlamičky, a pak jsem zase usnul.

A když jsem se potom opravdu probudil, už mi bylo mnohem lépe.

Vedle mě ležela plná miska a já jsem měl tak obrovský hlad, že jsem ji okamžitě vyprázdnil. To byla taková úleva.

A pak přišla, vzala mě do náruče a dlouho hladila a něco mi povídala. A já jsem věděl, že jsem doma a že jsem konečně našel svého člověka.

Dny plynuly a nám bylo krásně.

Byli jsme jen my dva, já jsem měl pořád plnou misku a učesaný kožíšek a ona měla někoho, kdo se k ní večer tulil, když se zabalila do deky.

Přál jsem si, abychom takto zůstali navždy.

Jenže nezůstali.

Od začátku se mi na něm něco nezdálo.

Divně se mračil, byl hlučný a nepříjemně mu páchlo z pusy.

Snažil jsem se jí vysvětlit, že si přece vystačíme jen sami dva, ale ona mě neposlouchala. Dovolila mu, aby se nastěhoval do našeho domova, plnila mu misku a každý večer ho místo mě hladila.

Ale on o to snad vůbec nestál.

Ani trochu nevrněl jako já a netulil se k ní, když byla smutná.

A ona byla.

Čím víc se on mračil a byl hlučný, tím smutnější byla ona.

Jednoho dne mě popadl, naložil do auta a odvezl daleko do lesa. Tam mě hrubě postavil na pichlavé jehličí a zase odjel pryč.

Nevěděl jsem, kde jsem, nevěděl jsem, co budu dělat, ale jedno jsem věděl jistě.

Už nemám domov.

Toho dne jsem si přísahal, že už nikdy k žádnému člověku patřit nebudu a už nikdy nebudu mít domov.

Už ho nepotřebuji.

Zůstanu jen sám se sebou.

A hlavně už nikdy nebudu vrnět.

Popošel jsem po lavičce blíž k ní.

Dnes tu seděla déle než jindy a zvláštně voněla. Tak jako květiny v její zahradě, o kterou se s takovou láskou starala.

Cítil jsem, že je smutná. Ale zvláště smutná.

Nebyl to ten chladný bolestivý smutek, který jsem si pamatoval od svého posledního člověka. Tohle byl hřejivý smutek.

Vlezl jsem jí do klína a schoulil se do klubíčka. Příjemně hřála.

Hladila mi kožíšek a já jsem si uvědomil, že vrním.

Zasekl jsem se.

Jak se to stalo? Přece jsem si slíbil, že už nikdy vrnět nebudu.

Já přece k žádnému člověku už nepatřím a nemám domov…

Nebo ne?