Dávám si s Irenou čaj každé pondělí. To nevadí, že je už dva roky po smrti…

Však můj Olík také.

Nemohu zapomenout na den, kdy jsem ho poprvé držela v náručí.

Byla to malá bílá chlupatá kulička s obrovskýma modrýma očima.

Můj miláček.

Hebkost jeho srsti byla nadpozemská.

Voněl jako domov.

Ze všech mých koček byl ten nejněžnější. A taky ten nejchápavější.

Když mi bylo těžko, snažil se mě rozveselit.

Jen přišel – tichounce, bez nároku.

Cítil mou úzkost.

Otřel se mi čumáčkem o ruku, jako by se ptal: „Můžu?“

A pak se uvelebil v mém klíně.

To jeho vrnění bylo jako ukolébavka pro duši…

A všechny chmury byly ty tam.

Nikdo mě nikdy tak dobře neznal.

Nikdo mě nikdy tak upřímně nemiloval.

Byl mým nejlepším přítelem.

Mou rodinou…

A pak přišlo to ráno.

Zahrada voněla podzimem, sluneční paprsky se třpytily na kapkách rosy… Bylo to běžné líné dopoledne.

Mohlo být i krásné.

Ale pak jsem zvenčí uslyšela zvuk… Zvláštní zvuk… Zamrazilo z něj až do morku kostí.

Vyběhla jsem před dům se strašlivou předtuchou… A na ten pohled nikdy nezapomenu.

Ležel tam.

Ty jeho jemné chloupky, tak bílé… A pak… Ta rudá…

A ticho.

Jen hrozné, hrozné ticho.

Mrcha!

Věděla jsem hned, kdo to udělal.

Irena!

Nikdy jí nijak neublížil. Jen se občas motal kolem jejího domu.

Měl tak rád ty její záhonky…

Tvrdila, že jí to vadí… Že si ho mám lépe hlídat… Že kočky nemá ráda…

Ale to přece není důvod.

Vůbec ničím se neprovinil. Tohle si nezasloužil.

Nemohla ho přehlédnout.

Ten jeho bílý kožíšek zářil jako maják.

Musela ho vidět.

A přesto jela dál?

Možná dokonce ještě zrychlila!

Mrcha!

Aaaaa, nenávidím tě, Ireno, ty mrcho jedna, proklínám tě!

Litovala jsi toho vůbec někdy?

Ne.

Nikdy se neomluvila.

Ani slovo.

Jen ticho… A pohled stranou.

Nezasloužila si žít.

Oko za oko, Ireno.

Život za život.

A tak jsem jí to oplatila.

Stejným způsobem… Se stejnou lhostejností…

Bez výčitek… Bez otázek…

Pamatuji si na ten okamžik, jako by se stal včera.

Jak tam stála na kraji cesty, s taškou v ruce…

Jak se jí oči rozšířily hrůzou…

Ano, přesně takhle se musel dívat i můj Olík.

Stejný strach.

Stejná bezmoc.

Ten pohled, který jsme si vyměnily, říkal vše.

A pak bylo ticho… A klid.

Od té doby si dáváme čaj. Každé pondělí.

Jen samy dvě.

Já a Irena.

A já jí vždycky připiju:

„Na zdraví, Ireno.“

Dvě vražedkyně, dva šálky, jeden čaj.

Tak si ten zatracený odporný vězeňský čaj užij.

„Olíku, či čí, pojď, maminka ti přinesla mlíčko.“