Někdo o svých narozeninách čeká dort.
Dárky. Oslavu.
Já čekám… na něj.
Každý rok.
V den mých jednadvacátých narozenin.
V každém mém životě.
Dnes je zase ten den. Další život – další setkání.
Ale já mám strach, protože tentokrát je něco jinak…
Stojím u okna a sleduji ulici.
Anonymní kolemjdoucí, kteří spěchají do svých domovů. Zpátky ke svým rodinám a spokojeným životům po dlouhém dni v práci.
Ke svým jistotám.
Závidím jim.
Slunce se pomalu sklání za obzor. Poslední ohnivé paprsky olizují střechy domů.
Den končí…
A on tu pořád není.
Ještě nikdy to netrvalo tak dlouho.
A já ho poprvé necítím tak, jak bych měla.
Po skle stéká kapka.
Nebe se zatahuje a oblohu v dálce občas prosvětlí první blesky.
Ruce se mi třesou.
Co ho zdrželo?
Co se jen mohlo stát?
Vzpomínám si na první život, kdy jsem ho poznala. Je to už tak dávno. Až moc dávno pro paměť jedné lidské duše. Ale já jsem přesto nezapomněla.
Jeho oči – jeho pohled.
A svět jako by se v tom okamžiku zastavil… a přetočil zároveň.
Ne proto, že by se zastavil čas.
Ale proto, že se všechno dalo konečně dohromady.
A získalo nový smysl.
Jako bych nalezla část sebe, která mi chyběla celá staletí.
Něco, co bylo kdysi násilně odděleno. A znovu se spojilo v jeden celek.
Dvacet jedna let čekání a tápání v temnotě.
Jen nekonečný tunel, který se nyní otevíral jasným barvám skutečného světa.
A pak už nic nebylo stejné.
Cítili jsme, že se musíme najít. Vždy a znovu.
Pokaždé.
A přesto…
Dnes je něco jinak.
Vítr za oknem sílí.
Větve stromů se divoce houpou a shazují listí do deště, který ho unáší v proudech vody po ulici.
Ale jinak žádný pohyb. Nikde nikdo.
Zhluboka vydechuji a sleduji mlhavou stopu svého dechu na skle.
Čas plyne.
A neklid ve mně narůstá.
Co když budu muset žít bez něj?
Zase.
Ztracená. Nekompletní.
Polovina nádoby, která bez druhé nedává žádný smysl.
Už jsem to zažila.
Mockrát.
Víc, než bych dokázala unést.
A přesto… jsem tu a nepřestávám doufat.
Vždycky přišel.
V každém z mých životů.
Měli jsme svůj čas.
Někdy krátký. Někdy až bolestně krátký.
Ale vždycky skutečný.
Již mnohokrát jsem ho k sobě tiskla a plakala na jeho hrudi.
Již mnohokrát jsem vnímala jeho poslední vydechnutí.
A slyšela jeho slib – neměj strach, najdu si tě.
Naše láska byla příliš silná.
Od okamžiku, kdy jsme se společně zrodili, se nás cosi snažilo rozdělit.
Držet nás od sebe.
Protože to nedokázalo unést, čím jsme se stali, když jsme byli blízko sebe.
A dlouho se mu to dařilo.
Ale od doby, kdy jsme se poprvé setkali a pochopili… se to zlomilo.
A pokaždé v den mých dvacátých prvních narozenin – ale pouze v ten jeden jediný den – se brána otevírá.
Jakási neviditelná klec se nadzdvihne a on mě cítí.
A já cítím jeho – jako matný otisk kdesi v dálce.
Jen on ale ví, jak mě nalézt.
A já musím čekat. A věřit.
Kapka na skle se zastaví uprostřed pohybu.
Dívám se na ni a srdce mi divoce buší.
Ale jinak, než dříve.
Něco mě svírá.
Neumím to pojmenovat.
Ulice ztichne. Vítr přestává foukat, obloha potemní.
V místnosti je cítit zvláštní energie.
Naskočí mi husí kůže. Každý chloupek na těle se naježí.
Něco se děje.
Ale tohle je nové.
Blíží se to…
Cítím to.
Vnímám to každým nervovým zakončením.
Je to známé… a zároveň cizí.
Třesu se.
Upřeně hledím na ulici a čekám.
Snažím se zachytit jakýkoliv pohyb, ale už se nezachvěje ani lísteček.
Všechno stojí – ztuhlé a zmražené v čase.
Podlamují se mi nohy.
Musím se zachytit stěny, abych dokázala ještě stát.
Okolní energie je dusivá.
Snažím se popadnout dech.
Hlava se mi točí, podlaha se houpe.
Vzduch je hustý. Až moc hustý.
Jako kdyby cosi odčerpalo všechen kyslík.
Ještě chvíli a sesunu se k zemi…
Buch… buch… buch…
Něco buší na dveře.
Trhnu sebou a z posledních sil se otáčím.
Někdo bere za kliku…
V tu chvíli vše kolem tmavne a já cítím, že padám.
Čekám náraz – tvrdou podlahu.
Místo toho mě na poslední chvíli zachytí dvě horké paže…